KONCERTY

28. 6. 4. KRAKOVANY U TÝNCE NAD LABEM, FESTIVAL - 4. ROČNÍK
Plakát z festivalu

         O krakovanském hudebně - filmovém festivalu je již možno mluvit jako o tradičním, neb letos se konal jeho čtvrtý ročník. Po loňských termínových šachách se opět vrátil do "tradičního" červnového termínu (28. - 30. 6.), což se kladně podepsalo na výši návštěvnosti. Akce se koná na fotbalovém hřišti ve středočeské vesničce Krakovany a jak návštěvníci, tak kapely se rekrutují z nymburska a okolí.
         Ale protože má v názvu i film, šlo se po příjezdu do kina. Jméno jugoslávského režiséra a hudebníka Emira Kusturici není v Čechách neznámé a publikum podle toho ocenilo jeho černou balkánskou komedii Černá kočka, bílý kocour bouřlivým potleskem.
         Po tomto nášupu pozitivní energie se šlo na piva a kapely. První, Jenda a jeho roboti, moc nezaujala a tak jsme po několika písních odešli pod vedením místních pivních vůdců bratrů Čábelků na průzkum místního hospodoví. Proběhl natolik úspěšně, že jsme bohužel nestihli kapelu Karla Babuljaka První republika, která svým reggae - bigbítem zaujala již na loňském ročníku.
         Po návratu se tak již vše chystalo na vrchol pátečního večera - nymburský Cvrkot band. Cvrkoti hrají funky a hrají ho dobře. Neskrývají inspiraci Jamesem Brownem, jehož několik písní mají též v repertoáru a jelikož zde nechci opisovat ze své recenze na loňský Festival pod hvězdami v Radimi, napíši, že jsou stále skvělí.
         Hodina duchů se přiblížila a s ní i hodina Litinovky. Pokud před týdnem v Radimi Vana předvedla jedno ze svých nejlepších vystoupení, toto se dá označit za nejmilitantnější. Jelikož o půlnoci se muselo končit, zahrála ve svém půlhodinovém bloku spíše "novější" písně, tj. nezachycené na zatím jediném CD Kulhavka. Před skladbou To si piš pak nevědomky předznamenala vrchol sobotního hudebního programu. Pláča se marně napotřetí pokoušel dohrát úvod písně, až to Komár nevydržel a vystartoval zpoza bubnů a činelů a jal se nebohého litinového drtiče strun teatrálně mlátit paličkami. Po tomto intermezzu kapela dohrála své vystoupení vcelku v poklidu a tradičně ho zakončila hitovkou Do světa.
         Probuzení do studené a místy deštivé soboty nevěstilo na večer nic dobrého a tak jsme se přemístili do filmového stánku shlédnout švédskou komedii Honem, honem (Jalla, jalla), poeticky úsměvný filmek o komplikovanosti mezilidských vztahů a potížích s penisem.
         Po vítězství Turecka nad Koreou v zápase o třetí místo na MS v kopané přišel další z vrcholů festivalu - Amelie z Montmartru. Viděl jsem ho poprvé a jednoduše komplikovaný příběh o dívce Amélii, dělající lidem radost a přitom zapomínající na sebe osobně považuji za jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl.
         Hudební program odstartovali poděbradští Ydar Bědop a dali jasně najevo, že underground plastikovského střihu má i dnes stále co říct. Po loňském výborném milkovickém vystoupení New Kids Underground a lehčím zklamání z underpunku A bude hůř byl projev kapely dalším balzámem na dušičku milovníka hudby PPU. Kapela sama se k nim přihlásila tím, že své vystoupení orámovala plastikovskými skladbami Nikdo a Podivuhodný mandarin.
         A pak to bouchlo a přišel Ubožáček. "Kapela" v sestavě kytara, basa a pozoun se už prý naučila ovládat své nástroje, ale více než hudbu hrála divadlo. Zvukař po třech písních zcela rezignoval na pokusy o jakoukoli úpravu zvuku a Krakovany zírali na neuvěřitelnou a velice vtipnou divadelně - hudební produkci tohoto tělesa. Zejména zaujala "pilotní píseň" z jejich CD (pokud vůbec nějaké mají), bez hudby, odehrávající se v pilotní kabině a končící deklamací: My nemáme podvozek, leze nám to na mozek!! Nelze popsat, nutno vidět, jednalo se o "hudební" vrchol festivalu.
         Prosakující zprávy o brzkém rozpadu DKV přiměly Šlikoně k lanaření Houslistky do Neúspěšného atleta (výsledek zatím neznámý), naopak samotné vystoupení potvrdilo můj dojem na směřování kapely z minulého týdne z Radimi. Během roku přibrali dalšího, sólového kytaristu, který prakticky vytlačil ze soundu kapely již zmíněnou houslistku, čímž se dřívější punkový zvuk obalený melodickou houslovou linkou rozplizl. Pokud považuje kapela tento projev za logický vývoj své tvorby, je to podle mě jen ke škodě věci a nejspíš vede do slepé uličky.
         Revivaloví The Vintage band, hrající písně 50-tých a 60-tých let neurazili, ale ani neohromili. Nic víc.
         Krausberry zná asi každý jako našláplou partu okolo charismatického zpěváka Martina Krause, tentokrát v malé partě. A jakoby s okleštěním sestavy Martin kdesi zapoměl svou výbušnost . Hráli spíše pomalejší, bluesovější věci a v několika málo rychlejších (Můstek) chyběl nápřah šestičlenného bandu.
         Poslední kapelu programu, THC, jsem již bohužel pro únavu neviděl a příjemně usínal při zvucích jejich hardcoru z jedné a koitu z přilehlého stanu z druhé strany.
         Neděle pak byla ve znamení úklidu a odjezdu domů.
         Celkově se festival vydařil jak po organizační, tak divácké stránce, ač návštěvnost přeci jenom mohla být vyšší. Je to inspirace a zároveň pozvánka na příští, již pátý ročník.
Dejv


Zpět