KONCERTY

24. 10. 2001 PRAHA, KLUB BATALION

         Pražský klub Batalion nese podtitul „Hard rock cafe“, ale 24.10. byl zasvěcen úplně jinému stylu. Pankáči MHD zde slavili pět let své existence a jako hosty si pozvali Litinovku. Možná že svého záměru začali litovat už před koncertem, když se jim nepodařilo chlapce přinutit, aby zvukové zkoušce věnovali víc než jen necelou minutu času.
         Hoši byli před koncertem docela dost nervózní a neustále se vzájemně ujišťovali, že dnes to nesměj moc kurvit, protože jde o hodně. Logickým vyústěním pochopitelně bylo to, že když krátce před devátou nastupovali na pódium, byli již poměrně dost pod vlivem alkoholu a tato skutečnost se velice kladně projevila na následné produkci. Slušně zaplněný Batalion (alespoň ta část publika, která dosud neměla s Vanou tu čest) sledoval nevěřícně punkovou smršť před sebou. Zejména Brabec byl zásluhou svých bývalých spolužáků dost nespolečensky unaven a téměř před každou písní zdrceně vykřikoval „Né, já to nehraju!,“ nebo „Já chci cigaretu. Dejte mi prosimvás někdo cigaretu!!“ Nakonec stejně zahrál všechno. Došlo samozřejmě i na přetržení struny a Plaček navíc dokázal neuvěřitelnou věc: dík svému velice energickému pohybu na pódiu se mu podařilo vytáhnout uprostřed písničky šňůru od komba ze zásuvky, což jsem skutečně ještě nikdy nikde neviděl. V pauzách mezi písničkami jsme si navíc mohli vyslechnout veselé historky ze zákulisí skupiny, a tak jsme se například dověděli, že Aleš chodí na zkoušky kapely naprosto nevhodně oblečen (jednou prý přišel ve svetru, který měl švédský vzor!). Muzikanti se neustále osočovali: „Nedělej vostudu, burane!“ a někteří diváci si dokonce mysleli, že to co se před nimi odehrává není koncert, ale nějaký kabaret nebo divadlo...
         Co se písní týče, zazněli ty podstatné starší a některé nové, z nichž mě se nejvíc líbila píseň o dobrém vojáku Švejkovi (přestože to podle mě je pěkná kurva), ale úplně největší aplaus sklidila převzatá skladba od Pavla Horňáka To si piš a ovšem také improvizovaná citace T.H.C. (Alive – pozn. Dejv)... Po necelé hodině bylo po všem a celý Batalion začal vzrušeně diskutovat o tom, čeho byl právě svědkem. Díky tomu nebylo věnováno MHD tolik pozornosti, kolik oni asi čekali, ale to se není co divit. Nestáli za nic.
         Sklep Batalionu jsem opouštěl už v půl dvanácté a nahoře jsem se ještě podíval na záznam koncertu Rolling Stones. Zrovna hráli Satisfaction, ale moc mě to nebavilo. Oproti tomu, čeho jsem byl svědkem dole, to byla docela nuda.......
Šlikoň, http://slikon.wz.cz

        Jako dosud jen povrchní posluchač „neučesaného“ demo CD nymburské skupiny Litinová Vana, jsem se směsicí obav, očekávání a pobavení navštívil rádoby hardrockové prostředí klubu Batalion v samém centru Matky měst. Byl jsem dosti překvapen, jak se provinční „Vana“ dostala do takovéhoto klubu, dokud jsem se nedozvěděl, že si ji vybrala jako hosta (nikoli předskokany!) mnohem slavnější punková formace MHD.
         Podruhé jsem se divil stejnému faktu již uvnitř klubu, neboť si Litinovou Vanu spojuji v představách spíše s bezproblémovým, na nic si nehrajícím prostředím pohodové putyky, než s vyumělkovaným „snob“ klubem, kde pivo, toto mateřské mléko členů i fanoušků „pivněblbé“ Litinovky, stojí 25,-Kč, a barman mi po zahájení jisté činnosti přišel osobně sdělit se sladkým, o to však nekompromisnějším úsměvem, že „tady se nehulí“.
         Přes tyto překážky jsem se dočkal vysněné deváté hodiny, kdy po pikosekundové zvukové zkoušce nastoupila za ovací četného publika „na plac“ legendami opředená „Litinovka“.
         Již odpočátku mi bylo jasné, že jsem neprohloupil , když jsem vydržel do začátku akce. Kapela, posilněná ryzím mokem, totiž celý svůj koncertní set pojala velmi uvolněně a řekl bych přímo polyfunkčně, neboť notnou část času věnovanou koncertování zasvětila až kabaretnímu, však vkusně vtipnému pásmu hlášek, jež mezi jednotlivými písněmi dotvářelo pohodovou a veselou atmosféru ve stále bujařejším publiku.
         Polemizoval bych ovšem se zařazením hudby „Vany“ do škatulky „punk“, neboť hudba Litinovky, ač punkově přímočará, zní spíše jako klasický pivní bigbeat, kdy na úkor samoúčelné tvrdosti a rychlosti se věnuje spíše veselým melodiím, rokenrolovým riffům a zpěv je více než punkové ječení spíše vrcholnou porcí nadsázky okořeněnou deklamací s melodickými dvojhlasými refrény. Toto jsem dosti přivítal, neboť bylo dobře rozumět textům, které jsou pro tvorbu „Vany“ klíčové.
         Pro znuděné a přesycené pražské publikum tak byl projev Litinovky vítaným osvěžením v záplavě komerční hudby, strnule se držící nesmyslných škatulek s krkolomnými názvy a stejně krkolomným křečovitým hudebním projevem. Zde šlo, zdá se, o „dobrou prdel“ mnohem více, než o punkovou pózu, což vděčné publikum ihned pochopilo a dalo kapele pořádně najevo.
         Pokud bychom brali Vanu jako začínající nesmělou kapelu, řádně bychom se sekli. Nejde o hudbu , jež je opravdu někdy až moc jednoduchá, ale o celkový projev, kterému dominoval vynikající šoumen - zpěvák „Bratr“, který jak mimikou a pohyby, tak neuvěřitelnými hláškami a dialogy zejména s bubeníkem „Komárem“, jež se pro pobavení vysvlékl do půl těla a odhalil divákům svůj draze vydržovaný pivní pupek, přesvědčil, že kapela má nervózní trémistické začátky už dávno za sebou. Slovní mezihry byly bez výjimky vtipné, neurážející a zapadající do hudby kapely. Pobavila vzpomínka na Usámu bin Ládina, když si Komár přes hlavu přehodil ručník a vyznal se publiku z identifikace se světovým terroristou č.1, dobrá byla i improvizovaná nadsázka Bratra „Nedělej vostudu, burane“, což ješitné pražské publikum ocenilo hurónským smíchem, jež se vůbec ozýval tak často, že bych kapelu navrhl na Nobelovku za destrukci „blbejch nálad“ obecně. (Tento smích snad ani jednou nebyl namířen proti kapele za její nešikovnost.)
         Písně samotné oproti CD zněly sytěji, barevněji a dokonce propracovaněji, což mě přivodilo již třetí kulturní šok tohoto večera. Líbila se mi v tomto ohledu zejména skladba „Poslední“, kdy souhra basy, kopáku a kytary v mezihře zněla profesionálně, ač text písně vybočuje ze standardního „antibeduínismu“ a na můj vkus až příliš prvoplánovitě angažovaně tupí Temelín (co takhle Dukovany, kluci???)
         I další staré skladby zněly docela vyhraně a oproti CD se daly najít pozitivní změny i v aranžích, i když by zejména „Pláčovi“, jež „przní kytaru“, doporučoval, aby si našel víc času na trénování vyhrávek na úkor drhnutí provařených akordů. Obohacení barvy zvuku kapely by totiž vůbec neuškodilo, v konopné náladě (zafajčil jsem si nakonec na třídě 28.října) jsem si do pomalejších věcí třeba komponoval sóla na saxík…
         S potěchou a výbornou náladou jsem kvitoval, jak spousta lidí v publiku zpívá s kapelou antibeduínské refrény a poprvé mě napadlo, že příliš „sucharští“ MHD budou mít po Litinovém vystoupení asi problém.
         K mé velké radosti zaznělo několik zcela nových písní, neboť jsem od fanoušků věděl, že Litinovka obehrává dokola své úspěšné antibeduínské hity z prvního CD.
         Nejslabší byla asi skladba o tělocviku (Dres a tretry), i když se zde hezky pracovalo s frázováním textu. Nejlepší byl bezpochyby „Švejk“, jak díky agresivní melodické hudbě, zejména však opět díky skvělému textu, evokujícímu Echt! nebo Hudbu Praha ve svých nejlepších kouscích. To, že v českém národě existuje značná nostalgie po dobách „majorů zemanů“ potvrdila i vtipná coververze Páji Horňáka „To si piš“, kde navíc kytarista „Pláča“ zahrál neskutečné sólo…
         Smysl pro improvizaci prokázala kapela ve chvíli, kdy pauza „Pláči“, jež si zapojoval a ladil náhradní kytaru, trvala až příliš dlouho. Kapela bez kytary vysekla jakousi rapovou skladbu od svých slavnějších krajanů THC, přičemž mě překvapil „Bratrův“ hlasový a rytmický fond, stejně jako fakt, že i „nasraná hudba“ typu Rage against… se dá zahrát a zarapovat s úsměvem.
         V neuvěřitelném nadhledu se mi zdá být skrytá vůbec největší deviza kapely a přál bych jí, aby se ještě více v budoucnosti vzdálila punkovému klišé a naučila se ještě více pracovat s odlišnými hudebními žánry, jímž dokáže na tisíc procent vtisknout osobitou „litinovou“ patinu a přetvořit je tak k obrazu svému, aniž by ztratila vlastní tvář. Doufám, že se kluci nenaserou, ale jejich nejlepší písně nemají s punkem nic společného. Nechci je navádět ke komerci, neboť si myslím, že mnohem více free je být svůj, než se křečovitě držet zavedeného stylu.
         Litinovka mě moc potěšila a vůbec se nedivím zvěstem, které děly, že samotný koncert MHD poté byl jen zbytečným a publikem prý chladně přijatým přívažkem k velmi vydařenému a velmi veselému večeru (a to se v „Baťáku“ „nehulí“).
         Dobré srandy, dobré nálady a dobré hudby je v  současném pitomém světě žalostně málo a díky tomu, že Litinová Vana tohle všechno zvládla, stal jsem se od inkriminované středy jejich nadšeným posluchačem.
         Kluci, díky! Bigbeat is not dead!!!!

Richard N.Podzemský, http://kutik.webpark.cz

         Že se bude něco dít, jsem tušil už o víkendu, když mi Dejv psal, ať něco prsknu na Kalebník. A taky že jo: Kapela Litinová vana má mít koncert. V osm jsem s Terezou vstoupil do Batalionu. Tam na nás už čekal plný stůl známých (Machi, Dejv, Šlikoň, Víťa se slečnou) a neznámých (Kamila - VELMI sympatická). Koncert měl začít v devět a tak jsme měli dost času na předpití. Díky tomu jsme v okamžiku zahájení koncertu měli v sobě tři piva a vodku (já) nebo pět jagermeisterů (Tereza). Ale pak se začaly ozývat ladící zvuky. Bylo jasné, že koncert začne každou chvíli.
         Batalión má v sále plac pro malou kapelu a dva stoly. Jinak nic, parket má rozměry 1,5 x 2 m. Tak blízko ke kapele se samozřejmě nikdo neodváží a tak jsou posluchači namačkáni za stoly, stojí na lavicích a v tunelu vedoucím do sousední místnosti. Litinová Vana hraje Anti-Beduín Rock. Muzika je to nenáročná, ale zábavná. A tak jsme byli svědky téměř divadelního představení. Hlášky "Bráchy" zpěváka a bubeníka byly skutečně vražedné, kvalita přednesu odpovídala prostředí a množství piv, která do sebe hráči před produkcí nalámali.
         Vana hrála jednu nebo dvě nové věci (což už je pokrok), ale největší ohlas měl stejně Prodavač vánočních stromků a základní sestava protibeduínských hitů. Publikum bylo příjemné, bavilo se dobře, protože ať už byly nedokonalosti projevu jakékoliv, tenhle koncert byl hlavně zábavný. Machi a Dejv mi pak potvrdili, že to byl zatím nejlepší koncert LV v celé kariéře.
         Kapela MHD nastupující po Vaně hrála technicky lépe, ale po uměleckém výkonu Vany prostě neměla šanci dosáhnout většího úspěchu. A tak se dočkala jen vlažného potlesku (ba ani nenávisti se nedočkala). Zkrátka v tomto klání naprosto s přehledem vyhrála předkapela.
         Proto dávám tyto známky: Vaně 2, MHD 3. A přeju Vaně, aby se jednou přehoupla do sféry jedniček.
         Po hudební produkci jsme se přesunuli na bar, kde se Tereza jala nadšeně doopíjet hudebníky Vany. Mimoto dohodila nabídku ke hraní v UZI baru, což je podnik poměrně pověstný. Zbytek večera se nesl ve jménu panákových smrští, kterým jsem se soustavně vyhýbal. Nakobnec jsme si zahráli fotbálek, přičemž jsme Tereza a já suverénně prohrávali. Před půlnocí se všichni začali vytrácet a na poslední metro jsem se dostavil i já.

Vráťa Filler, http://klobouk.fsv.cvut.cz/~vrf


Zpět