KALÍME...

Pivo duši léčí
Ty v putyce jsi "in"
Čaj je svinstvo větší
Než je heroin...
- Rosomák -
Šel jsem včera ulicí
a zacítil jsem divný pach
až jsem z toho dostal strach
to vám říkam Kutici!

To, že jsem šláp do hovna
celou dobu jsem si myslil
zklidnil jsem se, když jsem zjistil:
smrděla to čajovna!!!"

Proti Čajovnám a Beduínům za
PIVNÍ SPOLEČNOST!!!
- Rosomák -

ZNESVĚCENÍ

        V sobotu 3. 8. 2002 došlo na beduínske akci s názvem Vibrace k znesvěcení posvátných beduínských misek na čaj přímo na domácí beduínské půdě...
        Dva skalní členové ABBF (AntiBeduín - Beer Front) provedli odvážnou diverzní akci, kdy si nejdřív jako zastírací manévr, aby odvedli podezíravé pohledy beduínů, objednali čínský čaj a ve chvíli, kdy pozornost obsluhující beduínky byla upoutána zapalováním další vonné tyčinky, si do misek nalili PIVO z připravené, v somradle propašované PET - lahve... Tento historický okamžik byl zachycen na přiložených fotografiich...
        Beduíni! My se vás nebojíme! Budeme pokračovat v našem pivním boji až do úplneho konce! Špína a hnus - beduínismus! Zmizíte v propadlišti dějin i se svým čajem a tyčkami! Sláva ABBF a ŽOA !!!!!!!!!!!!!!!

Pláča

LITINOVKA HRAJE BEDUÍNŮM

        Drazí,
        jsem sice Beduín, ale Vaše muzika mě fakt dostává. Texty mě místy dohánějí k slzám štěstí a pařit na Vaše CD Kulhavka se šálkem čaje v ruce patři mezi mé největší slasti. Vězte, že nehrajete jen pro Pivní Blby, i kdybyste byli možná radši. Zvu Vás na Kozím mejdanu v Milkovicích na čaj! (Teda doufám, že se tam aspoň na pár dní podívam - a pak můžem na pivo).
        Zdravím a přeju dobrý léto

FESTIVAL
Povídka ze série "Vlastnil jsem knihu magie", věnováno Litinovce

        Když jsem se definitivně rozešel s jakoukoliv nadějí na získání dívky, které jsem věnoval úžasné kouzlo zahrady snů, zanevřel jsem na všechny paralelní světy. Kamarád Arne, který pobývá v jednom z nich, z toho byl dost smutný, zvlášť, když jsem nepřijal jeho nabídku ke strávení putovní dovolené na nejkrásnějších místech Mágie. Aby mě přesvědčil, začal mi vykládat o skvělém způsobu cestování, který si na Zemi příliš neužiju - Teleportaci, a pokusil se mě něčemu naučit. I když jsem chuť na plánovaný výlet nezískal, problematika mě zaujala a zakrátko jsem (s Arneho laskavou pomocí) dokázal pohybovat menšími předměty. Konečně jsem o dlouhých zimních večerech nemusel hledat dálkové ovládání k televizoru a navíc si ani nemusel pamatovat, kde vlastně leží. Stačilo se soustředit a předmět se mi zhmotnil v ruce.
         Jedinou nevýhodou teleportace v pozemských podmínkách bylo striktní působení zákona zachování hmoty a energie. Vždycky, když jsem nějaký předmět přemístil k sobě, za několik okamžiků jiný předmět zase mou blízkost opustil. Jako když vychýlím kyvadlo a ono se za chvíli vrátí. Arne to vysvětloval rozdílnou mírou kvantové pružnosti prostředí: "Mágie prostě snese, že tam fyzikální zákony platí jenom přibližně," pravil mi a měl to za další argument k tomu, abych jeho svět přeci jen navštívil.
        Ale zase neuspěl. Když se mi jednou podařilo vytáhnout si z lednice nanuk a zmrazit si pak mobilní telefon, raději jsem hrátek s teleportací zanechal a získané schopnosti přestal používat. Arne byl i nadále dosti rozmrzelý a v polovině června se naposledy pokusil ukecat mě k čtrnáctidenímu pobytu "s plnou penzí" v Mágii. Tentokrát se neozval mailem, ale dorazil osobně na víkend, hlavně proto, aby mi předvedl, co vše je ochotný pro mě udělat, abych s ním na tu dovolenou jel. Nevybral si dobře. Celou sobotu jsem hodlal strávit na rockovém festivalu a tak jsem se mu ani nemohl pořádně věnovat. Arneho to ale nerozhodilo. Řekl prostě, že pojede se mnou. Jen si zašel vyměnit do zlatnictví nějaké stříbrné mince a s úderem deváté hodiny ranní jsme už vyjížděli vlakem do vsi nedaleko Poděbrad, kde se měl festival konat.
        Páteční večer byl poznamenán silnou bouřkou doprovázenou krupobitím a vichřicí. Z oken vlaku jsme viděli stromy popadané na silnicích a dokonce dům, jemuž vítr utrhl střechu. Začínal jsem mít obavy, zda se festival bude vůbec konat. Arne měl naopak zjevnou radost z toho, že vidí stopy přírodní katastrofy (prý mu to připomíná důsledky magické bitky, ke které se jednou u nich doma připletl). Obec, v níž se festival měl konat, nebyla naštěstí vichřicí zasažena. Zaplatili jsme vstup a prošli do areálu, zanedbaného zámeckého parku vedle návsi.
        Houf přátel a známých, který jsem uvnitř očekával, byl dosti prořídlý. Kromě lidí, kteří hráli v některé z kapel a proto tam zcela pochopitelně museli být, jsem zahlédl jen několik známých tváří. Včerejší vichřice asi mnoho lidí přesvědčila o tom, že cestovat na akci až sem nemá vlastně cenu. Seděli jsme u pódia na place, který jsme měli skoro celý pro sebe, sledovali, jak se chystá první kapela, pili první pivo a vedli první chmurné řeči týkající se opravdu slabé návštěvy festivalu.
        "Sto, maximálně sto dvacet lidí," nakousl jsem licitaci svým odhadem.
        "To spíš míň - osmdesát," prohlásil Šlikoň, jeden z mála platících návštěvníků.
        "A kolik z těch lidí hraje..." doplnil Dejv, jenž ač nehrající, neplatil, neboť se prohlásil za člena jedné z mnoha malých kapel.
        "Takže - padesát platících?" zkusil jsem další odhad.
        "Možná." Nakonec jsme se shodli na šedesátce. Branou sice co chvíli někdo prošel, ale že by proudily zrovna davy, to rozhodně ne. Jestli organizátoři zase prodělají, ohrozí to samotnou existenci akce, pomyslel jsem si trpce.
        První kapela začala hrát po dvanácté. Když jsem si zašel odskočit si do přenosných toalet hned vedle brány, zaslechl jsem přes plastovou přepážku rozhovor jednoho z organizátorů a dívek stojících v bráně. "Osmdesát platících," to jsem slyšel docela jasně. Vzápětí mi zapípal mobil. Esemeska od bratra: "ZDRAVIM ZE DNU PIVA.MEL SI JIT S NAMI JE TU 20000 LIDI A LIBUSKA;-)MIRA". Tak za tuhle zprávu bych nevinný aparát nejraději rozkousal. Brácha patřil mezi lidi, které jsem o účasti na festivalu přesvědčoval dobré tři neděle. Dvacet tisíc lidí tráví odpoledne u Smíchovského pivovaru. A pokud šlo o zmíněnou dívku, tak o její přítomnost jsem zrovna nestál. Naštvat mě hned třikrát pomocí pouhých pětašedesáti znaků, to už se dlouho nikomu nepovedlo.
        Vrátil jsem se mezi přátele, kteří právě dleli ve frontě na pivo a nechávali si od Arneho věšet bulíky na nos o tom, co dělá (že prý studuje potravinářskou chemii na VŠCHT, obor kvasné technologie). Moje zachmuřená tvář jim mnoho radosti neudělala. A moje další teorie také ne: "Už vím, kde jsou všichni ti bídáci, co se neopovážili zvednout vůj líný zadek a zamířit na nejlepší festiválek v ČR. Všichni pijou na Smíchově hnusnej Stropramen." Můj odsudek přijali všichni, mojí zášť vůči těm dvaceti tisícům lidí ale nepřijali :"Jsou tam, protože tam chtěli jít," oponoval mi rozvážně Šlikoň. "Houby! Jsou tam proto, že nevědí, že by mohli být tady!" Na to už mi raději nikdo nic neřekl.
        Nakonec jsem také zmlkl, protože právě začala hrát další kapela. A hrála dobře. Zakrátko jsem už zvažoval, zda se připojím k prvním lidem, kteří se již stáhli na plac před pódiem. Tři očírovaní pankáči pogovali na refrén právě hrané skladby, zbytek lidu si vesele podupával a já se pořád ještě trošku mrzel. Nakonec jsem ale zůstal stát a snažil se z poněkud příliš ostrých kytar vytáhnout slova právě hrané balady o Barbaru Conanovi:

Když máš doma barbara a nikde žádná bečka,
zavolej ho na pomoc, na výpravu vydej se
Vezmete si plášť a meč, nejste žádná béčka,
moudrou sovu pro radu a Beduíni bojej se!

Temnot bránu otevřete, zlé medžiky pobijete,
pivovárek naleznete, společně ho vypijete,
temnot bránu otevřete, zlé medžiky pobijete,
pivovárek naleznete, společně ho vypijete!

        A tak to šlo dál, celé tři sloky až do konce. "A jmenuje se Arnold!" zařval zpěvák na závěr. S tímto výkřikem se mi náhle zhmotnila v hlavě geniální myšlenka jak zachránit mizivou účast na tomto skvělém festivalu. Vždyť tu mám skvělého Arnolda, medžika první kategorie!
        Arne měl v tu chíli bohužel co dělat. Popíjel totiž s Dejvem již asi devátou desítku a jejich řeč byla už všechno, jen ne plynulá. Vysvětlit mu, že potřebuju jeho kouzelnické schopnosti k přenesení většího množství lidí ze dnů piva na zdejší festival, zabralo dobrých deset minut. Dalších deset minut pak zabralo přesvědčování, že je to skvělý nápad. Dejv sice moc nerozuměl tomu, o čem mluvíme, ale nakonec to byl on, který Arneho trvalým nátlakem přesvědčil.
        Vyšli jsme ven z areálu na náves před branou a půjčili jsme si jednu židli, na níž jsme posadili Arneho. Pak se Arne pokusil soustředit a já s ním. Myslel jsem na lidi, kteří mají rádi rock, mládež, již nevyhovují komerční kapely a kterým nevadí troška nepohodlí, představoval jsem si jasně všechny skryté rockery a pankáče, máničky a týpky a jediné, čemu jsem se snažil úzkostlivě se vyhnout, byla představa jisté neobyčejně vlezlé Libušky.
        Arne se skutečně zkoncentroval. Ve chvíli, kdy pozdvihl ruce a začal nahlas mumlat nesrozumitelná slova, se v naší blízkosti začaly objevovat malé obláčky dýmu. Ty rychle rostly, houstly, a najednou tu bylo třicet lidí třímajících půllitry s logem Staropramenu a zírajících nevěřícně na to, kdeže to vlastně jsou. Jejich dezorientaci naštěstí snížil zvuk kapely vycházející z areálu. Na řadě byla Litinová Vana, kapela mající ve znaku krédo "Pivo místo čaje" a jejich zpěvák právě sděloval tuto skutečnost celému okolí:

Litinová Vana jede do světa,
pivo místo čaje je naše osvěta...

        První zareagoval jeden z mladíků: Otočil se, zahlédl svého kolegu, prohlásil vyjeveně "Ty vole, tohle je přece Litinovka. Jdeme!" A zmizel v bráně. A jeho příkladu následovali postupně i ostatní. Jen jakási dívka k nám zcela zmateně přistoupila a požádala nás, zda bysme jí mohli říct, kdeže to právě jsme. A Dejv, který také vypadal během teleportačního efektu dosti zmateně, se bleskově zorientoval a galatně jí vysvětlil, že je právě tam, kde chtěla být. A už se od sebe neodtrhli.
         Arne zůstal sedět na židli, já radostně křepčil kolem něj. Najednou otevřel oči, jejich nepřítomný pohled začal zvolna ostřit až našly mě, a byly plné nevyslovené otázky: Odpověděl jsem na ní: "To bylo skvělý, kouzlíš dokonale!" V tu chvíli jsem ale poznal, že se v jeho otázce mýlím. Arne se jakoby ještě z velké dálky zeptal: "A kolik lidí se přeneslo?"
        "Tak třicet - sice míň, než jsme chtěli, ale i tak je to úspěch!"
        "Ale já jich nepřenášel třicet, naložil jsem nejmíň sto!"
        "A kde jsou?"
        "Nevím - snad se objeví... Musíme počkat."
        Arne seděl na židličce, já stál vedle něj a čekali jsme, kdo další se objeví. A zakrátko to vypadalo, že Arne přitáhl celý dav. Obláček byl hutný a velký. Jenže jak se zhmotňoval, začalo být čím dál tím jistější, že tohle není dav lidí. Daleko spíš to připomínalo auto. Cisternu s pivem. Jedoucí. Na nás. Zaúpěl jsem: "Ne!" a vztáhl proti již zcela hmotné cisterně ruce v obraném gestu. Kamión Staropramenu se na nás řítil a každou vteřinou nás měl přejet. A v tu chvíli se stalo mnoho věcí najednou. Kamión zmizel společně s celou návsí. Zmizelo veškeré okolí. Zmizely i smysly, jediné, co jsem cítil, byl pocit neuvěřitelně rychlého pohybu. "Arne!" vykřikl jsem a odněkud zdálky zaslechl snad slabý hlas, snad pouhou myšlenku: "Kyvadlo se vrací".
        Pak se pohyb zastavil. Už jsem měl zase uši. A slyšel jsem muziku. Otevřel jsem oči. Stál jsem vedle Arneho na rušné ulici lemované stánky. Všude kolem spousty lidí. Nevěřil jsem tomu, co vidím, ale bylo to tak. Jediný nápis, který jsem v okolí v tisíci obměnách zahlédl, byl STAROPRAMEN. A vzápětí jsem zaslechl známé hlasy, které mojí zkázu dokončily. Mírův: "Tak tys přece jen dorazil!" a Libuščin: "Já mám takovou radost!"

         PS pro Litinovku: Doufám, že vám nevadí, že jsem si vymyslel kus písničky, kterou jakoby hrajete (nemoha si pro účel povídky vybrat ze skutečného repertoáru).

GURU
Iha čéd avévíd atha satjam asti
Na čéd iha avedín mahatí vinaštih.
Bhútéšu bhútešu vičintja dhíráh
Prétjásmallókád amrtá bhavanti.

Kénópanišad

        Nesmíte se mi divit, že jsem byl nadmíru překvapen, když jsem o Albertovi slyšel to, co mi vyprávěli ti podivně ustrojení paňáci z renomované indické čajovny Mahá Bharat. Zdráhal jsem se uvěřit tomu, že by Albert, můj dobrý přítel ze studií, jehož jsem až dosud považoval za celkem duševně zdravého, střízlivě uvažujícího člověka, byl schopen pronášet takové řeči a konat tak pošetilé skutky, které mi ti dobří lidé popisovali.
        Předně je třeba říci, že ti lidé mluvili o Albertovi, o tom drzém studentovi, co kdysi před profesorem filozofie prohlásil, že každé jednání je etické, pokud je nám bráněno v uskutečňování základních tužeb (čímž měl na mysli konzumaci alkoholu, utrácení peněz a pohlavní selekci), o tom starém dobrém Albertovi mluvili jako o nějakém výsostně oduševnělém duchovním učiteli, jehož život má být podle všeho vzorem pro všechny, kdo si zaslouží lásky Kršny. Jakýsi mladík v oranžovém rouchu, popíjející aromatický nazelenalý patok, říkající si Surgham Harawatí, s lacinými korálky kolem krku a na můj vkus s až příliš dlouhými dívčími copánky na hlavě, na mě hleděl, jako kdyby mě chtěl samou láskou a strarostlivostí zkonzumovat k obědu, a přitom tvrdil, že Albert, nyní vystupující pod jménem Pandít Šrí Ghóš Prádžňan Sarasvatí (skoro jsem si na tom zlámal jazyk), je jejich osobním guruem, kterého do vědomí Kršny zasvětil sám velký guru Ajurgham Mahápránašaterasam. Jiný mladík, pro změnu Pradíp Ádžnan Kuli, vypadající jako kříženec mahátmy Gándhího, Johna Lennona a Andy Warhola, navíc se špetkou zanícenosti, s jakou mluvila Margharet Thatcherová o povznesení britského průmyslu, vyprávěl cosi o tom, že Panditova (tím měl na mysli Albertova) bytostná energie kundaliní se již nachází v nejvyšší čakře tisíciplátkového lotosu, z čehož jsem nebyl nijak moudrý; jeho oči zarputile provrtávaly dlažbu pod nohama, jako by mu někdo hrozil proříznutím hrdla, a křečovitě sepjaté ruce však nevěstily nic dobrého.
        Po chvilce vrávorání jsem se přítomných světců optal, zda by bylo možné se s Albertem (vyřknutí tohoto jména zjevně uvádělo všechny oranžovokabátníky do epileptického záchvatu) setkat osobně. Bylo mi řečeno, že Pandit Šrí Ghóš Prádžňan Sarasvatí je nyní nanejvýš zaneprázdněn meditačními lekcemi, které dává svým žákům na cestách, ale – vzhledem k tomu, že se vydávám za jeho starého přítele – bychom o nějaké schůzce, předběžně za měsíc nebo dva, mohli hovořit. Potěšen touto zprávou, souhlasil jsem po krátkém nátlaku, abych na sebe nechal působit – jak mi bylo vysvětleno – Kršnovu všeobjímající, transcendentní energii. Dodnes si vyčítám, že jsem se nechal přemluvit k této už podle názvu krajně neseriózní proceduře.
        Dívka, v jejímž nosu se třpytil kovový kroužek a která si říkala Džíva, mě zavedla do pokoje kdesi v zadním traktu čajovny, jež mi svou výzdobou dosti připomínala cirkusovou manéž. Na stěnách visely pestrobarevné koberce, masky dosti neseriózně vypadajících bůžků nebo nějakých guruů, fotografie poskrovnu oblečených a špatně živených vousáčů a ve vzduchu se vznášel hašišový obláček.
        Marně jsem v místnosti hledal cokoli, co by se aspoň trochu podobalo židli – má průvodkyně Džíva mě poučila, že židle je přežitek západní civilizace a že lidé žijící přírodním, zdravým životem na židli zásadně nesedávají. Chtěl jsem se proti této do nebe volající nehoráznosti ohradit, ale náhodný pohled na jednu z fotografií na stěně mi naprosto vyrazil dech. Zpočátku jsem toho nepříčetně se zubícího strašáka, jenž na mě vzhlížel z fotografie, považoval za cynickou karikaturu nějakého velmi nebezpečného šílence, jež právě utekl z psychiatrického oddělení nejpřísněji střežené věznice, ale důkladnější pozorování mě nemohlo nechat na pochybách: byl to skutečně Albert. Majíce místo oděvu cosi, co by považovali za nevkusné i protagonisté proslulého moskevského cikánského divadla Romale, s obličejem pomalovaným hýřivými barvami, za něž by se nemuseli stydět ani papuánští kanibalové, a s vlasy zkroucenými tak, jako kdyby se mu byly zapletly do drátů elektrického vedení, křenil se duchaplně do éteru a přitom naznačoval rukama něco, co jsem považoval buď za obscénní výzvu k návštěvě neblaze proslulého nočního klubu, nebo za projev hrubé opilosti.
        Zalapal jsem po dechu, usadil se podle instrukcí na koberec a s napětím očekával, co se bude dít. Džíva zapálila vonnou tyčinku, sedla si nohama křížem naproti mě a mile se na mě usmála, což mi přece jen dodalo trochu odvahy. Její první otázka směřovala k tomu, zda jsem někdy v životě cvičil jógu. Odvětil jsem, že s fyzickým cvičením čehokoli jsem přestal v patnácti, kdy jsem si při pádu z hrazdy roztrhl boltec pravého ucha. Na to mě Džíva poučila, že jóga, ačkoli je dnes vnímána spíše jako fyzická disciplína, je ve skutečnosti duchovním cvičením, celým filozofickým celkem. Základem této disciplíny jsou prý zvláštní dechová cvičení, kterými člověk postupně ovládne svou mysl a dostane se do kontaktu s Nejvyšším – tím měl být, jak jsem pochopil z předchozích poznámek, Kršna.
        Litoval jsem, že orientální filozofie mi byly vždy cizí a že pod pojmem buddhismus či hinduismus jsem si představoval spíše nějaké levitující pomatence nežli něco skutečně seriózního. Bohužel způsob, jakým mi byla objasňována věrouka této skupinky podivínů, tento můj názor ještě podpořil.
        Nejprve mě nutili, abych si sedl nohama křížem. Řekl jsem si, že trocha námahy mi neuškodí, a když mě navíc Džíva ubezpečila (zase s tím milým úsměvem), že „lotosový sed", jak to nazývala, je velmi prospěšný lidskému zdraví, sebral jsem odvahu a zkroutil jsem, ani nevím jak, své dolní končetiny do krajně nepohodlné pozice, což se samozřejmě neobešlo bez hlasitého praskání mých kostí. Když jsem se takto uvelebil, byl jsem vyzván, abych sepjal ruce jako v kostele, kam jsem nevkročil od smrti své babičky, a začal zhluboka dýchat. Zdálo se, že Džíva bere tento druh krkolomné akrobacie smrtelně vážně, proto jsem se raději ani nevzpíral. Několikrát jsem hlasitě zafuněl, protočil jsem panenky očí nahoru dolů a sepjal ruce k modlitbě, jak mě to dříve naučila babička, připraven odříkat otčenáš. K mému zklamání však ani tento můj kousek, jež musel působit opravdu humorně, nestačil a Džíva mě přinutila, abych k hlubokému dýchání přidal i nějaké zvláštní dunivé zvuky, které jsem zpočátku považoval za prostředek, jakým Pygmejové zahánějí pralesní příšery. Několikrát jsem tedy hlasitě zabučel, prokládaje to občasným zafuněním a zahekáním, které se jako jediné objevovalo v mém hrdle zcela samovolně, až mě z toho luplo v zádech, načež se mi udělalo mírně nevolno. Raději jsem tedy i přes hlasité námitky Džívy – zanechal těchto okultních cviků a vyjádřil jsem úmysl odejít. Džíva, které na pomoc přispěchali dva oranžovokabátníci od vedle, jejichž pohlaví bylo těžko rozeznatelné, mě však zadržela, že mě rozhodně nemůže pustit bez toho, abych si s ní nedal báječný indický čaj Masala. Tento návrh mi nebyl proti srsti, neboť mi po předvedených sportovních výkonech dosti vyprahlo, a tak jsem svolil, ačkoli – po pravdě řečeno – dobrá chlazená desítka by mi byla o mnoho milejší.
        Po chvíli se na koberci přede mnou objevil malovaný šálek s bílou, ostře aromatickou tekutinou. V čaji bylo tolik koření, kolik jsem ho nesnědl za celý předchozí rok. Přesto musím čestně prohlásit, že nebyl ani trochu špatný. Připouštím ovšem, že po pár doušcích se mi začalo dělat mdlo a následně jsem upadl do jakéhosi amoku, kdy jsem nebyl s to rozpoznat, co je sen a co realita.
        Kolem mě se začaly dít povážlivě podivné věci. Jakýsi šaman, kterému z levého ucha čouhal ptačí zobák, poskakoval na jedné noze kolem mne, až se mi z toho řádně zatočila hlava. Džíva se proměnila ve slonici a, troubivše na všechny strany, stříkala na mě omamnou tekutinou, která mi trochu připomínala mexické pivo Corona. Dva chlapíci stojící opodál na mě počali házet květiny a věnce, až jsem měl ústa plná okvětních lístků. Celou tu hrůzostrašnou scénu doprovázela dunivá hudba indických sarangi, protkaná rychlými údery tabel a neustálými výkřiky kolemposkakujících strašidel: „ ÓM! ÓM! ÓM!"
        Uprostřed jeviště se náhle zjevil Albert v tom ohyzdném obleku a s grimasou, která nevěštila nic dobrého. Zavěsil mi kolem krku věnec, prohlásil něco o splynutí s brahmanem a o všudypřítomné lásce Kršny a předložil mi účet za poskytnutí rychlokurzu jógy. Účet byl dosti mastný, takže jsem musel vybrat peníze z nejbližšího bankomatu a navíc mu slíbit, že určitě přijdu na jeho další přednášku. Při odchodu jsem s sebou pod vlivem čaje dvakrát smýkl o zem, přičemž jsem si zlomil ruku a pohmoždil palec u levé nohy. S věncem na krku, se skloněnou hlavou a v mystickém záchvatu jsem mlčky odpochodoval do nejbližšího pohostinství. Odtud mě záhy vyhodil místní výčepní se slovy, že křováky zde neobsluhují, a při manipulaci s mou nebohou tělesnou schránkou mi navíc zlomil druhou ruku a roztrhl pravé obočí.

Mikoláš Pazderný
V Brně, 9.8.2001

Za zvuku hudby - Radim u Kolína, 9. - 10. 6. 2001

Plakát z festivalu

        Jak jsem se k tomu dostal. Rozklad výkladu. Definice hudebního festivalu. Pravidla konání. Pravidla oblékání. Co s sebou brát a nebrat. Přijeli jsme. Kdo tam byl. Kdo tam hrál. Kdo tam nehrál. Kdo hrál skvěle. Kdo hrál běžně. Kdo tam nikdy nepřijde.

a. Nezbytný úvod
        Na víkend jsem měl naplánovanou návštěvu hudebního festivalu v obci Radim u Peček. Pozvání učinil Dejv minulý týden a já se rozhodoval dost těžce. Jednak je to akce, na jaké jsem ještě nebyl - to bylo lákavé. Ale na druhou stranu jsem tam neměl znát mnoho lidí. A taky to mělo stát dost peněz. No - nakonec jsem se rozhodl jet. Skupinka čítající ještě Dejva, Šlikoně a Míšu se sešla v 11:50 na Masarykově nádraží, vlak odjížděl v pravé poledne. A v půl druhé jsme byli na místě.
        Následující povídání je určeno pro dva druhy čtenářů. První a menší skupina ví moc dobře, co znamená pojem "Hudební (potažmo rockový) festival". Zajímat se budou zejména o mé názory na kvality kapel, jak jsem si je během festivalu (ne)vytvořil. Naproti tomu širšímu spektru čtenářů je nejprve nutno vysvětlit, co vlastně takový festival obnáší, jaké jsou možné zážitky, pravidla organizace, chování i oblékání na takovýchto akcích. Pro ně jsou tedy určeny následující dva odstavce.

b. Pravidla festivalu
        Hudební festival je tedy veřejná, leč povětšinou placená akce, na které hraje větší množství kapel a které bývá často doplněna či smíchána s jinou kulturní činností (prodej nahrávek, knih, divadla, autorská čtení). Koná se na otevřeném prostranství a v případě jeho delšího trvání existuje možnost přenocování na vyhrazeném místě (ve stanech, pod pódiem apod.). Na jedné nebo více scénách hrají kapely, koncerty mají vyhrazenu hodinu délky. Kapely by neměly moc přidávat. Správný festival se však pozná podle toho, že plánovaný program od rána nabere několik hodin zpoždění, takže poslední kapely končí svojí produkci v brzkých ranních hodinách. Skladba je vytvořena tak, aby nejlepší kapely hrály až nakonec, to je jasné. Kotel vzniká při dostatečném počtu lidí dostatečně rozjařených celkem levným pivem. Před pódiem je třeba být téměř neustále, aby a) posluchači nic neuteklo, b) si posluchač nestačil zvyknout na zvukovou hladinu panující dále od beden. Ozvučení je kvalitní nebo přinejmenším silné. Zvukař je vlastně ten co se nadře nejvíc (nejdýl). Kapely si odehrajou svoje a můžou se jít bavit. Mezi návštěvníky také není poznat, kdo hraje a kdo se jen kouká, tato rovnost je narušována jen tím, že členové kapel (pochopitelně) neplatí vstupné (ještě aby!). Návštěvníci festivalu jsou všeho druhu, od kulturně slavných osobností, přes otce rodin, květinové děti, pankery, máničky, opilce, náruživé posluchače, dvojice milenců až po děti a tzv. "festivalové" psy. Mají však vždy společnou duši - duši rockera. Nebo se o to alespoň pokoušejí. Prokazují to při poslechu a tanci. Kromě hudby se však při festivalech konají i další kulturní počiny, hrají malá divadla, autoři čtou ze svých podivuhodných knih, případně to někde ve sklepě mastí nějaký DJ. Večer se už ale jen hraje a veselí se, pije se samozřejmě také a to dle míry "co kdo snese". No a to vše trvá jeden, dva nebo i více dní, nakonec se vystřídají desítky kapel, a každý, kdo si zapamatuje, které se mu líbily, je pak může jít navštívit do jejich oblíbeného klubu.
        Jelikož jsem byl na akci tohoto typu poprvé, specifikuji ještě trochu podrobněji pravidla chování na festivalu, a extrahuji z nich rady pro případného návštěvníka - novice. Pokud jde o oblečení, tak tady je to jasné - musí být maximálně "free", ale nikoliv "in". To znamená nic tuctového, ale také žádné novátorské úlety. Na nohách jsou nejlepší buď bagančata nebo sandály. Gatě roztrhané (člověk nikdy neví, kde zůstane nakonec ležet (třeba pod divadelním pódiem - pozn. Dejv). Doporučen je i šátek nebo starý svetr a podobně. Případně je možno zvolit univerzální černou barvu milovníka Iron Maiden. A nebo červenou hlavu. Tolik k hadrům. Čeho je třeba si vzít více, jsou peníze. Člověk nikdy neví, jestli náhodou nesnese víc než obvykle, nebo zda pozváním na panáka neprojeví sympatie desítce sympatických lidí. A navíc je může utratit třeba za knížku, kterou shání už rok a zrovna tady jí šéf nakladatelství osobně vytáhne z rukávu. To vše je totiž na festivalu možné. Návštěvník festivalu dále k přežití bytostně potřebuje známé. V pauzách, kdy kapely ladí a prudí zvukaře, je přímo nutné znát v každém hloučku lidí kolem alespoň jednoho člověka. To není ale takový problém, neboť na konkrétní kapely chodí stále titíž lidé. Je trošku sporné, zda si člověk má vzít s sebou vlastní půllitr. Je to sice starost navíc, ale sklo na druhou stranu zaručí lepší estetický požitek z pití, než pivo v igelitu. Zato bez káry to nejde. Spacáky, stany apod. nejsou zcela nutné, ale karimatka najde své použití vždy. Během dne se na ní v případě nedostatku lavic sedí, v noci se na ní (v případě nedostatku vnadných a přítulných slečen) leží. Posledním sporným předmětem, u kterého bych řešil dilema vzít či nevzít, je mobilní telefon. Během festivalu je totiž absolutně nepotřebný (pokud máte jízdní řád stažený předem z webu, pochopitelně, jinak se SMS toolkit docela nadře). A poslední věci, které by si žádný návštěvník neměl nechat doma, jsou dobrá nálada a chuť naslouchat.

c. Festival naostro
        No sláva - didaktiku mám za sebou, takže k Radimi konkrétně. Účast byla díky nejistému počasí asi menší než se předpokládalo. Program nezačal koncertem Litinové vany, neboť ta dosud nebyla kompletní a tak se hodinku čekalo, stejně tam ještě skoro nikdo nebyl. V ranném odpoledni zaujala dostatečně drsná kapela Pakája. Prapodivná Společnost měla hrát v pět. Do té doby se Šlikoň, který jediný přijel už na začátek, nesměl opít, což hlídala naše učitelka Míša. Abychom se neztratili, museli jsme se počítat - a být všichni. Od příjezdu jsme seděli u zdroje a popíjeli. Šlikoň tedy pauzíroval, pil s námi každé druhé. Před Společností hrály dvě kapely, dost značně měkce a bez hlubšího zájmu nepočetného publika. Společnost dorazila po čtvrté. Mimoto zde byla i Šlikoňova ségra s klukem a spousta dalších neznámých známých. Rozhýbání davů při produkci PS měla zajistit "placená klaka", tedy Dejv, Míša a já. Naštěstí jsme získali podporu v několika dalších pařanech a tak to nebylo tak zlé. Ale bylo stále moc světlo a málo lidí, ach, kde je zešílevší Slamník. Následující kapela Zády už byla také lákavá, ale další lidi pod pódium nepřilákala. Zato následující kapelka ano. Medvěd 009 se vyznačuje neobyčejně rytmickými bicími, připomínajícími svojí hranou strojovostí skoro až taneční hudbu. Rychlé skladby přitáhly už více lidí. Většina přátel se ovšem těšila na Původního Bureše, což je (cituji) "Nejlepší kapela na světě". A tak teď nevím co sem napsat, aby mi to pak neomlátili o nos. Líbil se mi, ale cítil jsem, že to není "moje kapela". Ovšem s houslemi se dají dělat pěkné kousky, to je fakt. Následovala kapela 100 zvířat, která se mi líbila víc. Dvě sága bečela dostatečně zvířecky. V tu chvíli už se také stmívalo a betonový plac před kapelou se naplnil skutečně kvalitně. A pařilo se vesele a divoce a já myslel na to, že tohle by se líbilo i mému ctěnému bratrovi. Vypsaná fixa zněla taktéž naprosto dokonale a T.H.C. na závěr taktéž neměli chybu. Bohužel jsem v tu chvíli už byl natolik našrot, že jsem nevnímal detaily. Škoda. A větší škoda toho, že Litinová vana nakonec nehrála (Je to totiž jediná kapela na nymbusku a okolí pobírající honorář za to, že nevystoupí - pozn. Dejv). Měli sice dohodnuto, že zahrají nakonec, ale zvukař šel domů a tak byli všichni pekelně naštvaní. Hudební produkce končila v půl druhé, to už jsem spal na ukradených igelitech a proklínal toho, kdo mi sebral karimatku. Druhý den se naštěstí našla, dotyčný byl velice překvapený, na čem se to probudil.
        V neděli jsem před poněkud uspíšeným odjezdem stihl jen kapely Dřevěné pytlí v jutových uhlích, jež byli dosti neupravení, poté kapelu Janota 1935, jež zněla slušně a překvapivě lahodný After Shake s dobrou zpěvačkou a hobojem místo basy. Takže jsem nestačil další z kapel, tedy Houpací koně, Bez peří, Timudej, Cvrkot band, Garage a Nahoru po schodišti dolů band. Dejv zůstal do konce, doprovázel jsem Šlikoně, který si při pařbě nalomil nohu.
        Pokud jde o divadlo či autorská čtení, tak většina programu měla proběhnout až v neděli, takže opět - nevím, nevím nic.
        Se Šlikoněm jsem se rozloučil v Klánovicích, kde jsem vystoupil z moderní patrové soupravy, jejíž tichý chod byl na jednu stranu uklidňující pro znavené uši, na stranu druhou připomínal pohodu festivalu. Tohle jsem si tedy užil, byl jsem spokojen naplněn a rád to předám dál. Je jen škoda, že spoustu z mých dobrých přátel bych na takovouhle akci nevytáhl ani párem pivovarských valachů a i kdyby, dostal bych jen vynadáno. Začínám rozumět Sylvě, která také nemá s kým chodit na party. Dovedu pochopit, že některé lidi nebaví určitý druh hudby, určité prostředí a tak dále. Ale nedovedu pochopit, proč je to i tahle muzika. Ale budu teď mít výhodu - díky získání znalosti těchto kapel budu moct všem tvrdit: "Tohle bude dobrý, nepudem tam?" a poté co odmítli: "Jste šašci že jste tam nešli, byli fakt dobrý."
Vráťa Filler

        A já se pokusím rozhrnout mlhy mého odpoledního deliria a dát tomu tady nějakou tečku. Šlikoň s Vráťou odjeli - bubeník PS o holi, neb předchozího večera pařil na Vypsanou fiXu tak vehementně, že koleno, zřejmě zmožené náročným údělem bubeníka, nevydrželo. Vráťa, jsa v noci vytuhlý, si ukradené igelity rozestlal pod pódiem pro divadelní produkce, čímž nám přidělal trochu starostí, neb jsme ho nemohli najít a pomalu jsme již začínali nabývat dojmu, že se stáhl až do Peček, aby mu snad nechtěl nikdo jeho novou těžce vydobytou podložku ukrást. Povídání o nedělním programu začnu Pytlím, neb kapelka nastoupila jako první ve čtvrt na jedenáct (přesně k prvnímu rannímu pivu!) a spustila deepswedenovskou Swedish eroticu v anglicko - německo - české verzi!!! - Švédská erotika - je nebezpečná, divoká, je zvíře. Ale teď již rychle k soukapelí Houpací koně - Bez peří. Dvě kapelky, jejichž větší než malé množství členů hraje v obou dvou. K nim snad jen to, že ta, co hrála dřív, byla lepší, bohužel v tomto případě paměť selhává. Timudej - brutálně veselá muzika. Muzikanti se na pódium přišli bavit a bylo to na nich vidět, což zvětšující se hlouček pod pódiem náležitě ocenit. To se musí slyšet!!! Po nich naběhl Cvrkot band se svou do jazzu a funky hozenou produkcí, což chvíli předtím dorazivšího "schodištníka" Doktora vyprovokovalo k předvádění neuvěřitelných tanečních kreací. Garage je klasika (jako přídavek samozřejmě Muchomůrky bílé), Tony má můj obdiv, neboť během předkoncertního rozhovoru byl již natolik upraven (takhle si to ale nejspíš v souvislosti s Pytlím nemyslel, viď Vráťo!), že jsem mu skoro nerozuměl, ale jen co vylezl na stage, zpíval jako o život. A na závěr Schodiště, hráli převážně z nové desky, bohužel po sobotním pivním náporu a nedělní údržbě jsem část vystoupení strávil v podivném komatu, ale Sestřička Krista na závěr byla skvělá. To už bylo půl desáté a tak jsem se jal s ostatními pozůstatky potácet do Peček na vlak. Akce byla velmi vydařená, pivo dobrý (a hodně…), jen Vana díky neochotě zvukařů jít spát o hodinu později, chyběla, což není taková pěkná tečka za tím naším případem…
Dejv

PŮVODNÍ BUREŠ (U vystřeleného oka 20.4. 2000 20:00)
        Kompletní Litinová Vana včetně textaře Cheety a obohacená o to nejlepší z Pivních blbů se sešla U vystřeleného oka, aby shlédla vystoupení P.B. a popila něco málo z nepřeberného množství nápojů tamnějšího výčepu.
        První jsem dorazil já s Dejvem. V závěsu Vendula (Plačková) Pechová, Machoň, Michal Brabec a Pláča s kamarádkou Gábinou. Tato sestava se ze zahrádky po několika osvěžujících půllitrech (pouze Vendula zaváhala a pila cosi nealkoholického. Hanba, Pláčo dělej s tím něco!) přesunula do útrob hospody. Když dorazil Cheeta s přítelkyní, kamarádem, kamarádovou přítelkyní a omluvenkou (rozuměj – nemohl se v úterý dostavit k Sadu a tak nám přinesl důvod = účet z hospody, na kterém se vyjímala cifra zvící velikostí nedobytných pohledávek Komerční banky. To co ten jouda propil se svými třemi kumpány za jeden večer, by nedodokázala zkonzumovat banda třiceti hladových a žíznících Somálců za týden), tak jsme zjistili, že jeden rezervovaný stůl je málo – to bys měl Dejve příště zlepšit (Příště zamluvím celou hospodu! – pozn. Dejv). Cheeta se zachoval jako pravý gentleman, nenechal kamarádku stát, ale sehnal pro ní místo u protějšího stolu.
        Začala produkce, kterou občas zpestřoval Fumas, evidentně toho večera v dobrém rozmaru, výpadky paměti a klátivými pohyby, změnami rytmů a k nemalému zděšení ostatních členů kapely dokonce i nečekanými, nahodilými změnami akordů. Naopak, totálně unešen byl Pláča. V okamžiku, kdy Fumas jezdil jako zběsilý pulitrem po strunách se ke mně náš kytarista naklonil: "To je pivní blb, jak má bejt, kdyby to dělal konvičkou tak to tak nevyzní."
        O přestávce za námi přišla dívka pracující v rámci reklamní kampaně pro Lucky Strike a nabídla nám po cigaretě. V Brabčákových očích se zajiskřilo, vyrval mi zapáleně cígo se slovy, že toho pro mě je škoda. "Kdybyste chtěli, tak za chvíli přijdou mí kolegové a ti vám vymění rozkouřenou krabičku vašich cigaret za novou od Lucky Strike", řekl anděl tabákového průmyslu v přestrojení za sympatickou slečnu a zmizel. O Brabce se pokoušel infarkt. Vyrval takřka všechny cigára ze svých právě načatých krátkých Startek a nacpal si je do kapes. Pak se podíval na mě a než jsem stačil něco říct, tak mi vrazil do ruky tři Startky a prázdnou krabičku od Spart, před chvílí ještě ležící na stole po předešlých hostech. Vůbec ho nezajímalo, že cigára jsou krátký a tudíž do krabičky se nehodící. "Ne abys dělal nekuřáka!" Bohužel, kolega od anděla už nebyl tak milý a sympatický, navíc to byl chlap a ještě ke všemu chtěl abych se mu upsal nebo co, protože vyžadoval mé iniciály a podpis, kdybyste to nevěděli tak teď se jmenuji Jiří Horvát a jsem z Kladna. Získanou krabičku mi zabavil Michal.
        Po druhém poločasu jsme se vydali na cestu domů, kterou nám zpříjemňovali Machoň s Pláčou vedouce intelektuální diskusi na téma Steven Seagal, a Michal neustále pokuřující lehce nabyté čutky, který si místy mezi popotahováním a zapalováním stěžoval, že mu Bureš nezahrál Veselého panáčka. Cesta vlakem uběhla dobře, rychle, ale o pohodlí se hovořit nedá. Michal se nejspíše rozhodl vykouřit celou andělskou krabku, protože si zapálil i v jedoucím panťáku, ale brzy poznal, že je to nad jeho síly (kdo nejel touto atrakcí, nepochopí) a tak se rozhodl zkrátit nám čas alespoň vyprávěním příběhů. Zvláště ten o stromu spadlém na Brabcův batoh se mi líbil, ale jen do té chvíle než jsem zjistil, že v něm byly mé kazety.
        V Čelákovicích se s námi rozloučil Machoň. V Lysé Pláča s ženou a Gábinou. V Nymburce jsme s Michalem vyrazili směr Irská. Pivo za 24 Kč není zrovna moc košer, ale znáte to, když je žízeň… Michal nejprve upadl na schodech, poté z barové stoličky a pak si objednal pivo. Poklábosili jsme s kamarády a na dotaz jaký že Bureš byl, Michal odpověděl: "Ožralý ještě víc než já!", což mu stejně nikdo nevěřil.
        Cestou domů jsem šel s Fujbroukem, což je zvláštní Nymburská postavička. Se slovy, že jde právě do práce, mi u cukrovaru zmizel směrem k depu. Odbyla jedna hodina.
Lesoun


Zpět